Mezinárodní soutěž jedlíků

K naší rodině nebyl osud příliš příznivý. Otec opovrhl prací řka, že není důstojná moderního člověka, a náhodnými výhrami chtěl dosáhnout úrovně, o které se píše v novinách. Sbíral kožky, sázel sportku a nutil sestru, aby za úplatky krátila cizincům dlouhou chvíli. Naše příjmy však stále nedosahovaly patřičné výše, přestože i já jsem přiložil ruku k dílu a prodával Večerní Prahu dlouho do noci. A že jsem si nevybral špatné místo. Opřen o smrk v Krčském lese jsem daleko široko neměl konkurenci. Nevěřili byste, jak málo lidí chodí večer na houby. Nebýt několika milenců, kterým jsem vnutil výtisk ve správné chvíli, těžko bych mohl jet domů tramvají jako pán.
Jednou, když jsme seděli doma u stolu nad nakreslenou večeří a otec pročítal mou Večerní Prahu, padl mi zrak náhle na titulek: "Pozor - soutěž! Karneval pražských jatek - Lucerna. Soutěž o nejvtipnější masku, Miss šunka 1967, mezinárodní soutěž o největšího jedlíka všech dob!" "To je příležitost pro naši rodinu," zvolal otec. "Obsadíme hlavní disciplínu, soutěž jedlíků. A hned začneme s tréninkem. Od této chvíle nikdo nepozře ani sousta," rozkázal, a aby zamezil pokušení, vygumoval večeři. Všichni souhlasili, že soutěž jedlíků je poslední příležitost, jak nabýt sil. Den před závodem nás otec vodil kolem řeznických krámků, abychom vyladili formu. Měl jsem formu tak vyladěnou, že jsem nemohl už déle bez jídla vydržet a v nestřežené chvíli jsem zhltl dešťovku, kterou vykrmujeme hlínou na vánoční hody.