Druhého dne jsme se zbytkem posledních sil doklopýtali na karneval. Uprostřed sálu už rozhodčí přijímal přihlášky k soutěži nenasytů. Vedle vypasených závodníků, většinou z jatek a z ciziny, jsme nevypadali jako favorité. Nedbali jsme však posměšků a zaujali místa u stolu. Na zádech jsme měli startovní čísla. Zazněl gong. Otec pohledem povzbudil rodinný tým, kterému šlo o všechno. Číšníci přinesli příbory. Děda nevydržel napětí chvíle a v rychlosti ho snědl. Otec se rozčílil a vyčinil mu, že se před závody zbytečně nacpává kovem. Začalo první kolo soutěže. Před závodníky se objevily mísy s padesáti švestkovými knedlíky. Polykali jsme je po čtyřech, děd jedl i nosem. Otec - trenér neustále udržoval přehled a volal: "Zachovávat rytmus, závod teprve začal, a hlavně pozor na žrouta s číslem 13, hází to do sebe jako lopatou!" Celá naše rodina prošla prvním kolem a bezpečně splnila časový limit tři minuty. Asi třetina našich a zahraničních závodníků odpadla a někteří nastoupili do druhého kola s funěním přejedených, zatímco my měli pořád neskonalý hlad. Druhé kolo bylo zcela naší záležitostí. Otec, vida kopec jídla, litoval, že u příležitosti soutěže nevystrojil sestře svatbu. Do třetího kola nás šlo sedm. Naše rodina, závodník s číslem 13 a jakýsi švýcarský břicháč, vytrénovaný eidamem, který každý knedlík zapíjel půllitrem piva.