Kvalifikace
Ona katastrofa, na kterou "se čekalo" našla svůj začátek již v první kvalifikaci v Indianapolisu začátkem května. Šestačtyřicetiletý Američan Art Pollard nezvládl při jednom z pokusů o rychlý čas v první zatáčce svůj eagle a vletěl ve smyku do infieldu. Odtud jeho vůz pokračoval téměř nebržděn v pravém úhlu do jedné z vnějších zdí oválu. Po nárazu vylétl vůz do vzduchu, udělal několik salt a explodoval. Pollard, který se Indy 500 zúčastnil pošesté byl těžce popálen v obličeji a na zádech. Nejhorší však bylo, že vdechl příliš splodin, které mu zničily plíce a hodinu po nehodě svým zraněním podlehl. Špičkové týmy se na kvalifikaci připravovaly již po celé dva týdny před "Qualifying Days" a pole-position si roku 1973 zajistil průměrem 198,413 m/h Johnny Rutherford na oranžovém továrním McLarenu M16C-Offenhauser. Druhý byl v tréninku Bobby Unser na eagle a třetí vítěz minulého ročníku, legendární Mark Donohue na voze stejné značky týmu Penske. Výborné čtvrté místo si zajistil mladý Američan Swede Savage, který již při testech překvapil experty nejrychlejšími časy. Pilot týmu Andyho Granatelliho se tak dokázal postavit před Garyho Bettenhausena a Maria Andrettiho, který byl šestý.
Pole Indy roku 1973, které co do počtu dominovaly konstrukce "Eagle" dřívějšího pilota F1 Dana Gurneye, obsahovalo i další zajímavé jezdce: Před 250.000 diváky se pro 10. místo kvalifikoval pilot F1, Peter Revson. I když toho roku dával přednost velkým závodům USAC, dokázal vyhrát dvě Grand Prix. Tři pozice za ním se při svém debutu v Indianapolisu kvalifikoval novozélandský "král F5000", Graham McRae. Trénink plný problémů tehdy zažil A.J. Foyt, který se musel spokojit s prostředním místem v osmé startovní řadě, těsně za Britem Davidem Hobbsem...
Legendárnímu A.J. Foytovi se roku 1973 přílis nedařilo
Závod
Situaci plnou napětí a nejistoty kolem velkého závodu dodatečně komplikovalo rozhodnutí organizujícího USAC, že se odtrhne od světového svazu FIA. Piloti, kteří tehdy startovali také v jiných šampionátech (Revson, Donohue, Hobbs, McRae a Allison) se museli obávat problémů s licencemi. V tomto ohledu se však nakonec podařilo vše včas vyjasnit.
Na pořadatele a účastníky "největší podívané světa" se však roku 1973 měla dále lepit smůla v téměř každém ohledu. Závod se měl vlastně konat v pondělí, 28. května 1973. Několik dní před startem ustavičně pršelo a déšť dokonale umyl ideální linii okruhu. Dráha proto byla nebezpečně kluzká. Pršelo i v den závodu a stále nervoznější pořadatelé museli hodinu startu několikrát posunout.
Pod nebem plným černých mraků bylo pole v 16:00 hodin uspěchaně posláno do zkázy. Zodpovědní lidé chtěli mít vozy konečně na dráze a startérovi, panu Fenglerovi moc nevadilo, že druhá polovina startujících nebyla v předepsané formaci. V neuspořádaném středu pole tak nevyhnutelně došlo hned po startu ke kolizi. McLaren Salta Walthera se začal uprostřed skupiny jiných vozů točit. Nejdříve narazil do Jerryho Granta a "přišpendlil" jej ke zdi. Waltherův vůz explodoval a letěl vysoko vzduchem podél ochraného plotu, přičemž vyrval několik železných stožárů. Palivo z jeho roztržených nádrží stříkalo až do ochozů. Výsledkem bylo šest vážně popálených diváků! Odtud byly zbytky monopostu (neměl již ani příď, ani kola) ležíc spodkem vzhůru s Waltherem v kokpitu katapultovány zpět doprostřed dráhy, kde s ním kolidovali další kolegové. Obrázek převráceného, po asfaltu klouzajícího monokoku, z něhož vepředu trčely nohy nešťastného pilota je dobře znám... Salt Walther byl v kritickém stavu s těžkými popáleninami převezen do nemocnice. Naštěstí přežil a později se dokonce opět vrátil do kokpitu Champcaru.
Krátce po této startovní nehodě začalo opět pršet a závod musel být nadobro přeložen na úterý. USAC rychle našel "viníky" nehody - samozřejmě ne v řadách organizátorů, ale mezi piloty. Krisiloff, Revson a Foyt museli zaplatit pokutu 100 dolarů za to, že nedrželi své startovní pozice... V úterý měli pořadatelé opět naspěch, vše však bylo opět nadarmo: Již v deset hodin formule USAC kroužily za pace-carem a každou chvíli se počítalo se startem, když se zase rozpršelo - a celý den již nemělo přestat. Novým termínem tedy byla středa...
30. května 1973 se k polednímu mraky skutečně rozestoupily a ve 14:00 hodin se mohlo startovat. Podnik se však pochopitelně konal před téměř prázdnými ochozy. Ze 350.000 diváků, kteří zaplnily tribuny Brickyardu v pondělí, jich ve středu zbylo pouze 20.000. Do čela šel Bobby Unser na Eagle-Offenhauseru, za ním se zařadili Donohue a Andretti. Poleman Rutherford byl po prvním kole pouze čtvrtý, těsně sledován silným Savagem. Prvním favoritem, který se ze závodu rozloučil, byl Mario Andretti. "Offy" jeho parnelli nevydržel. Po prvních stopech v boxech měl Bobby Unser relativně velký náskok deseti sekund na Rutherforda a Donohuea. Byl to však právě Mark Donohue, pilot Rogera Penske, který se stal další obětí techniky. Nejdříve musel zpomalit a po 92 kolech vzdal. Podobný osud čekal i Bobbyho Unsera a Ruterforda. Při druhém stopu měl Unser problém s tankováním a Rutherford a s výměnou pneu, přičemž oba ztratili mnoho času a naději na vítězství. Od 40. kola se v čele ocitl Gordon Johncock na STP-Eagle, před Billem Vukovichem a Swedem Savagem. Nejrychlejším mužem pole však byl v této fázi Bobbyho bratr Al Unser. Otec dnešní hvězdy IRL, Ala juniora po 58. kole dokonce převzal vedení. Téměř ve stejném okamžiku se však odehrála další tragédie. Výborně naladěný Swede Savage jedoucí za tým Pata Patricka dostal v poslední zatáčce smyk a vletěl do vnitřní zídky okruhu nedaleko vjezu do boxů. Jeho eagle explodoval jako bomba. Bylo zázrakem, že Savage (používal nový ohnivzdorný overall) po vyproštění ještě vůbec žil. Ovšem velmi těžce zraněn. Lékaři poté několik dní bojovali o jeho život - nadarmo. Sedmadvacetiletý David "Swede" Savage, který se závoděním začal již v devíti letech na midgetech, svým zraněním podlehl. Již roku 1971 jen se štěstím přežil těžkou nehodu v Questoru a jeho výsledky v roce 1973 poukazovaly na to, že konečně překonal trauma této zkušenosti. Savage platil jako jeden z největších amerických talentů.
Ani to však ještě nebyl konec řetězu neštěstí ročníku 1973. Když jeden z Patrickových mechaniků viděl, jak jeden z vozů jeho stáje hoří, vyběhl v panice do uličky boxů, kde jej přejel požární vůz, který spěchal na místo neštěstí. Mladý mechanik zemřel půl hodiny později... Pořadatel po této nehodě závod přerušil červenou vlajkou. Když byla dráha uklizena, začalo zase pršet a závod mohl pokračovat až v 16:30 hod. O vedení zprvu bojovali bratři Unserové, také je však zradila technika a do vedení se tak opět dostal Johncock.
Po 120 kolech závodu, tedy krátce po "poločasu" vlastních 500 mil, se opět začaly stahovat mraky a na jedenáct vozů, které stále ještě zbyly v závodě začala padat mlha. Tato mlha se postarala i o to, že dráha rychle zvlhla, načež vedení závodu vyhlásilo neutrální "žlutou" fázi. Po dalších třinácti kolech za pace-carem se ředitel závodu Fengler konečně slitoval a smutné procesí nadobro odmávl... Vítězem závodu se po 133 kolech (332,5 mil) po dvou hodinách a patnácti minutách stal Gordon Johncock.
Výsledek 500 mil v Indianapolis, 30. května 1973
1. Gordon Johncock.............133 kol
2. Bill Vukovich..................133 kol
3. Roger McCluskey.............132 kol
4. Mel Kenyon....................130 kol
5. Gary Bettenhausen..........128 kol
6. Steve Krisiloff.................128 kol
7. Lee Kunzman..................128 kol
8. John Martin.....................128 kol
9. Johnny Rutherford............128 kol
10. Mike Mosley...................128 kol
11. David Hobbs..................128 kol
Brzy po tragických událostech na Brickyardu vyhlásil USAC nové bezpečnostní předpisy. Champcary již nesměly tankovat více, než 40 gallonů (doposud bylo povoleno 70 gallonů). Palivové nádrže směly být od té doby umístěny již pouze na levé straně vozů a napravo byly monoposty vybaveny deformovatelnou strukturou. Křídla vozů byla zmenšena...
Obrovské křídlo generace 1973 na voze Rogera McCluskeye
Ona katastrofa, na kterou "se čekalo" našla svůj začátek již v první kvalifikaci v Indianapolisu začátkem května. Šestačtyřicetiletý Američan Art Pollard nezvládl při jednom z pokusů o rychlý čas v první zatáčce svůj eagle a vletěl ve smyku do infieldu. Odtud jeho vůz pokračoval téměř nebržděn v pravém úhlu do jedné z vnějších zdí oválu. Po nárazu vylétl vůz do vzduchu, udělal několik salt a explodoval. Pollard, který se Indy 500 zúčastnil pošesté byl těžce popálen v obličeji a na zádech. Nejhorší však bylo, že vdechl příliš splodin, které mu zničily plíce a hodinu po nehodě svým zraněním podlehl. Špičkové týmy se na kvalifikaci připravovaly již po celé dva týdny před "Qualifying Days" a pole-position si roku 1973 zajistil průměrem 198,413 m/h Johnny Rutherford na oranžovém továrním McLarenu M16C-Offenhauser. Druhý byl v tréninku Bobby Unser na eagle a třetí vítěz minulého ročníku, legendární Mark Donohue na voze stejné značky týmu Penske. Výborné čtvrté místo si zajistil mladý Američan Swede Savage, který již při testech překvapil experty nejrychlejšími časy. Pilot týmu Andyho Granatelliho se tak dokázal postavit před Garyho Bettenhausena a Maria Andrettiho, který byl šestý.
Pole Indy roku 1973, které co do počtu dominovaly konstrukce "Eagle" dřívějšího pilota F1 Dana Gurneye, obsahovalo i další zajímavé jezdce: Před 250.000 diváky se pro 10. místo kvalifikoval pilot F1, Peter Revson. I když toho roku dával přednost velkým závodům USAC, dokázal vyhrát dvě Grand Prix. Tři pozice za ním se při svém debutu v Indianapolisu kvalifikoval novozélandský "král F5000", Graham McRae. Trénink plný problémů tehdy zažil A.J. Foyt, který se musel spokojit s prostředním místem v osmé startovní řadě, těsně za Britem Davidem Hobbsem...
Legendárnímu A.J. Foytovi se roku 1973 přílis nedařilo
Závod
Situaci plnou napětí a nejistoty kolem velkého závodu dodatečně komplikovalo rozhodnutí organizujícího USAC, že se odtrhne od světového svazu FIA. Piloti, kteří tehdy startovali také v jiných šampionátech (Revson, Donohue, Hobbs, McRae a Allison) se museli obávat problémů s licencemi. V tomto ohledu se však nakonec podařilo vše včas vyjasnit.
Na pořadatele a účastníky "největší podívané světa" se však roku 1973 měla dále lepit smůla v téměř každém ohledu. Závod se měl vlastně konat v pondělí, 28. května 1973. Několik dní před startem ustavičně pršelo a déšť dokonale umyl ideální linii okruhu. Dráha proto byla nebezpečně kluzká. Pršelo i v den závodu a stále nervoznější pořadatelé museli hodinu startu několikrát posunout.
Pod nebem plným černých mraků bylo pole v 16:00 hodin uspěchaně posláno do zkázy. Zodpovědní lidé chtěli mít vozy konečně na dráze a startérovi, panu Fenglerovi moc nevadilo, že druhá polovina startujících nebyla v předepsané formaci. V neuspořádaném středu pole tak nevyhnutelně došlo hned po startu ke kolizi. McLaren Salta Walthera se začal uprostřed skupiny jiných vozů točit. Nejdříve narazil do Jerryho Granta a "přišpendlil" jej ke zdi. Waltherův vůz explodoval a letěl vysoko vzduchem podél ochraného plotu, přičemž vyrval několik železných stožárů. Palivo z jeho roztržených nádrží stříkalo až do ochozů. Výsledkem bylo šest vážně popálených diváků! Odtud byly zbytky monopostu (neměl již ani příď, ani kola) ležíc spodkem vzhůru s Waltherem v kokpitu katapultovány zpět doprostřed dráhy, kde s ním kolidovali další kolegové. Obrázek převráceného, po asfaltu klouzajícího monokoku, z něhož vepředu trčely nohy nešťastného pilota je dobře znám... Salt Walther byl v kritickém stavu s těžkými popáleninami převezen do nemocnice. Naštěstí přežil a později se dokonce opět vrátil do kokpitu Champcaru.
Krátce po této startovní nehodě začalo opět pršet a závod musel být nadobro přeložen na úterý. USAC rychle našel "viníky" nehody - samozřejmě ne v řadách organizátorů, ale mezi piloty. Krisiloff, Revson a Foyt museli zaplatit pokutu 100 dolarů za to, že nedrželi své startovní pozice... V úterý měli pořadatelé opět naspěch, vše však bylo opět nadarmo: Již v deset hodin formule USAC kroužily za pace-carem a každou chvíli se počítalo se startem, když se zase rozpršelo - a celý den již nemělo přestat. Novým termínem tedy byla středa...
30. května 1973 se k polednímu mraky skutečně rozestoupily a ve 14:00 hodin se mohlo startovat. Podnik se však pochopitelně konal před téměř prázdnými ochozy. Ze 350.000 diváků, kteří zaplnily tribuny Brickyardu v pondělí, jich ve středu zbylo pouze 20.000. Do čela šel Bobby Unser na Eagle-Offenhauseru, za ním se zařadili Donohue a Andretti. Poleman Rutherford byl po prvním kole pouze čtvrtý, těsně sledován silným Savagem. Prvním favoritem, který se ze závodu rozloučil, byl Mario Andretti. "Offy" jeho parnelli nevydržel. Po prvních stopech v boxech měl Bobby Unser relativně velký náskok deseti sekund na Rutherforda a Donohuea. Byl to však právě Mark Donohue, pilot Rogera Penske, který se stal další obětí techniky. Nejdříve musel zpomalit a po 92 kolech vzdal. Podobný osud čekal i Bobbyho Unsera a Ruterforda. Při druhém stopu měl Unser problém s tankováním a Rutherford a s výměnou pneu, přičemž oba ztratili mnoho času a naději na vítězství. Od 40. kola se v čele ocitl Gordon Johncock na STP-Eagle, před Billem Vukovichem a Swedem Savagem. Nejrychlejším mužem pole však byl v této fázi Bobbyho bratr Al Unser. Otec dnešní hvězdy IRL, Ala juniora po 58. kole dokonce převzal vedení. Téměř ve stejném okamžiku se však odehrála další tragédie. Výborně naladěný Swede Savage jedoucí za tým Pata Patricka dostal v poslední zatáčce smyk a vletěl do vnitřní zídky okruhu nedaleko vjezu do boxů. Jeho eagle explodoval jako bomba. Bylo zázrakem, že Savage (používal nový ohnivzdorný overall) po vyproštění ještě vůbec žil. Ovšem velmi těžce zraněn. Lékaři poté několik dní bojovali o jeho život - nadarmo. Sedmadvacetiletý David "Swede" Savage, který se závoděním začal již v devíti letech na midgetech, svým zraněním podlehl. Již roku 1971 jen se štěstím přežil těžkou nehodu v Questoru a jeho výsledky v roce 1973 poukazovaly na to, že konečně překonal trauma této zkušenosti. Savage platil jako jeden z největších amerických talentů.
Ani to však ještě nebyl konec řetězu neštěstí ročníku 1973. Když jeden z Patrickových mechaniků viděl, jak jeden z vozů jeho stáje hoří, vyběhl v panice do uličky boxů, kde jej přejel požární vůz, který spěchal na místo neštěstí. Mladý mechanik zemřel půl hodiny později... Pořadatel po této nehodě závod přerušil červenou vlajkou. Když byla dráha uklizena, začalo zase pršet a závod mohl pokračovat až v 16:30 hod. O vedení zprvu bojovali bratři Unserové, také je však zradila technika a do vedení se tak opět dostal Johncock.
Po 120 kolech závodu, tedy krátce po "poločasu" vlastních 500 mil, se opět začaly stahovat mraky a na jedenáct vozů, které stále ještě zbyly v závodě začala padat mlha. Tato mlha se postarala i o to, že dráha rychle zvlhla, načež vedení závodu vyhlásilo neutrální "žlutou" fázi. Po dalších třinácti kolech za pace-carem se ředitel závodu Fengler konečně slitoval a smutné procesí nadobro odmávl... Vítězem závodu se po 133 kolech (332,5 mil) po dvou hodinách a patnácti minutách stal Gordon Johncock.
Výsledek 500 mil v Indianapolis, 30. května 1973
1. Gordon Johncock.............133 kol
2. Bill Vukovich..................133 kol
3. Roger McCluskey.............132 kol
4. Mel Kenyon....................130 kol
5. Gary Bettenhausen..........128 kol
6. Steve Krisiloff.................128 kol
7. Lee Kunzman..................128 kol
8. John Martin.....................128 kol
9. Johnny Rutherford............128 kol
10. Mike Mosley...................128 kol
11. David Hobbs..................128 kol
Brzy po tragických událostech na Brickyardu vyhlásil USAC nové bezpečnostní předpisy. Champcary již nesměly tankovat více, než 40 gallonů (doposud bylo povoleno 70 gallonů). Palivové nádrže směly být od té doby umístěny již pouze na levé straně vozů a napravo byly monoposty vybaveny deformovatelnou strukturou. Křídla vozů byla zmenšena...
Obrovské křídlo generace 1973 na voze Rogera McCluskeye
posted by smetak1 at 6:09 AM
